Harry Potter a dávní mágové - Nový začátek

„Neboj se, Ginny. Už je dobře,“ řekl mladík a vzal bezvládnou dívku do náručí.
Dlaně mu začaly zlatě zářit a svým dotekem začal svou životní lásku uzdravovat. Jakmile skončil, otočil se a vydal se k hradu. Když mu v opuštění hřiště chybělo jen pár metrů, objevily se postavy vycházející ze stínu. Znal je. Rada Fénixova řadu, ovšem bez Elisabeth, manželé Weasleyovic a pak ještě asi pět lidí, kteří mu opravdu nic neříkali. Až na jednu dívku. No dívku… mohlo jí být kolem pětadvaceti, asi o půl hlavy menší než Harry, i když to v té tmě šlo špatně určit a nepomáhalo ani to, že mu hůlkami svítili do obličeje. Sice trochu rozehnali okolní tmu, ale pořád to nestačilo na to, aby si je mohl Harry prohlédnout v celé jejich kráse. Proto přišel blíže. Dlouhé, jako uhel černé vlasy, spletené do copu jí protékaly kolem roztomilého oválného obličeje s výraznými rysy. Díky hubené ručce usuzoval, že na ní byť jen gram tuku těžko hledal. Musel sice kvůli tomu docela přivřít víčka, ale zahlédl i jemné opálení, které její vzhled podtrhovalo a jelikož měla hábit uplejší, odhadoval, že podle míst, kde na ní vysel a kde byl naopak tvarován jejím tělem, by pohled v civilním oblečení nebyl úplně k zahození. Usmál se na ni a namířil si to přímo skrz zástup Řádu.
„…“ otvíral Remus ústa k otázce, ale Harryho gesto rukou bylo jednoznačně výmluvné.
„Co je s ní?“ ozvala se paní Weasleyová.
„Bude v pořádku. Jenom jí dejte trochu času,“ opáčil mladý Potter a na chvíli se zastavil v očekávání, že mu ustoupí z cesty.
„Jestli bys dovolil,“ pokusil se mu pomoci s břemenem pan Weasley.
„Ne, to je v pohodě.“
„A myslíte si, že tímhle to pro vás končí?“ utrhla se na něj McGonagallová.
„A co by mělo skončit, paní profe… paní ředitelko.“
„Teď předáte slečnu Weasleyovou jejím rodičům a půjdete s námi zpět na Ústředí, kde nám budete muset vysvětlit mnoho věcí… a doporučuji vám, abyste se nepokoušel o žádné hlouposti.“
„Počkejte, já se na chvíli zamyslím… ještě chvíli… NE.“
„To nebyl návrh, pane Pottere.“
„Vy mi nemáte, co rozkazovat. Nejsem v tom vašem Řádu.“
„Děkuji, ale to víme. Tady ovšem vůbec nejde o to, jestli jste nebo nejste v Řádu. Musíte nám vysvětlit, co se za posledních několik hodin stalo, ale také se musíme usnést, co uděláme s tím, jak jste se zachoval k Removi a k tomu vás potřebujeme.“
„Paní ředitelko, čemu jste na tom… NE… nerozuměla? Já s vámi, s nikým z vás nikam nepůjdu. A pokud si dobře pamatuju, tak to byste měli bejt vy, kdo by mi měli vysvětlit poměrně hodně důležitejch věcí. Ale děkuju. My jsme si je už vyřešili,“ a významně kývl na Lupina, „Tudíž jsou všechny dluhy splaceny a já s Fénixovým řádem již nikdy nechci nic mít.“
„Pane Pottere…“ pokusila se oponovat vytočená bradavická ředitelka.
„Jenom tu s váma ztrácím čas,“ konstatoval Harry.
Následně jej obalil ohnivý vír a mladík s dívkou v náručí zmizel.
Objevili se na potemnělé ošetřovně. Položil dívku na nejbližší postel, přikryl ji a bez jediného slova odešel. Procházel ztichlým hradem, doufajíc, že nepotká nikoho, ať už člověka nebo ducha. Na to, že byla hluboká noc a po tom svém výstupu na famfrpálovém hřišti, to byla opravdu velká náhoda, že po celou dobu kráčel sám. Bez povšimnutí druhých dorazil až k chodbě do ředitelova kabinetu. Na krátkou chvíli se zastavil, a pak rázným krokem vykročil vpřed. Nešel si ovšem přátelsky popovídat s obrazem svého děda. Několik metrů před chrličem zahnul vpravo a aniž by se nějak sáhodlouze soustředil, vstoupil do dveří, které se před ním předpisově objevili. Na krátký okamžik osvětlila temnou chodbu zář z místnosti, ale za vteřinu ustala. Jakmile se za Harrym zavřely dveře, prolétl mu kolem hlavy paprsek. Těžko by to mohl pokládat za útok, protože všichni v místnosti a bylo jich požehnaně, na sebe posílali jedno kouzlo za druhým. Až na dvě postavy. Nebylo je těžké poznat. Ron s Hermionou stáli úplně na druhé straně místnosti, jeden zavěšen v druhém a bedlivě sledovali, co se dělo „na place“. Harry se ani dlouho nerozmýšlel a okamžitě si to namířil onomu páru. Věděl moc dobře, co bude následovat. Když procházel kolem první dvojice, která se doposud zabývala je souboje, rozezněl se Komnatou nejvyšší potřeby náhlý, dívčí křik. A všechen hluk ustal. Několik z přítomných na něj koukalo jako na zjevení, ale většina se strachem v očích, jelikož ve svém oblečení a ještě s kápí staženou přes obličej vypadal jak Smrtijed. Schoval svou spálenou dlaň do kapsy. Ve volné levačce se mu objevila jeho vlastní hůlka, která ještě před chvíli ležela na ošetřovně. Jak kráčel vpřed, tak mu studenti vytvářeli poměrně luxusní uličku. Nenašel se nikdo, kdo by na něj seslal byť jen odzbrojovací kouzlo. To mu trochu kazilo plány. Náprava však přišla ani ne za půl minuty. Když se mu i poslední uklidili z cesty a on tak měl královskou cestu k Hermioně s Ronem, tasila jmenovaná dívka rychlostí světla hůlku a neverbálním kouzlem, jej odzbrojila a spoutala. To, jako by probralo ostatní, kteří se podívali nejdřív na Hermionu, pak na ležícího Harryho, pak opět na Hermionu a začali tleskat. Mladému Potterovi se na tváři rozlil úsměv od ucha k uchu, ale musel jej co nejdřív schovat do stínu své kápě. Dívka k němu přišla již s oběma hůlkami v ruce a odhalila mu tvář.
„Kdo jsi a co tu chceš?“
„No, přišel jsem kvůli tobě.“
„Kvůli mně?“
„Je na tom něco k nepochopení?“
„Co s ní Voldemort zamýšlí,“ vmísil se zrzek.
„Za prvý vůbec nevím, proč tu sem svázanej. Za druhý, co s ní chce Voldemort udělat, to vážně netuším. A za třetí, kdo vám všem vůbec řekl, že sem Smrtijed?“
„Vyhrňte mu rukáv,“ pronesla rozhodně Hermiona.
Kupodivu se k tomu nikdo neměl.
„Dobře, tak to udělám sama,“ konstatovala dívka a podala Ronovi svou hůlku.
„Jestli se o něco pokusíš…“
„Ano, tak se mnou zatočíš, je mi to jasný,“ přerušil zrzka ironicky Harry.
Hermiona k němu tedy poklekla a vyhrnula mu levý rukáv. Chvíli na to nevěřícně koukala, pak ale udělala to samé i s druhou rukou. Obě však byly čisté, jako slovo boží.
„Tak, teď když jste se přesvědčili, že nejsem Smrtijed…“
Bez jakéhokoliv namáhání přerušil kouzlo, které mu bránilo v pohybu, a přivolal si hůlku. Jakmile to však udělal, mířily na něj hůlky snad všech studentů v místnosti.
„Pane bože,“ vypustil Harry a v zápětí zbraně těch, kteří stáli proti němu, ležely u jeho nohou.
Pak pomohl zkoprnělé Hermioně na nohy. Dívala se na něj s obavami, které byly vyryty do nitra jejích krásných očí.
„Já nejsem ten, koho by ses měla bát.“
„Sundej z ní ty svý odporný pracky,“ začal hysterčit Ron.
„Nepamatuju se, že bych se tě někdy na něco ptal,“ utrhl se na něj Harry a dál si ho nevšímal.
„Co po mě chceš,“ šeptla dívka.
„Sejdeme se tady za dvě hodiny. Přesně. Mám zprávy od Řádu. Nechtěli, abych ti to říkal, ale… myslím se, že máš právo to vědět. Budu tady čekat. Nikomu o tom ale neříkej.“
Otočil se a odcházel.
„A co to…“
Zastavila jej před dveřmi Hermiona, ale mladý Potter ji nedal prostor dopovědět otázku: „Teď ne.“
A s těmito slovy opustil komnatu Nejvyšší potřeby.
„Co to mělo znamenat?“ vypustil Dean otázku, která všem vrtala v hlavě.
„Nejsi sám, kdo by to chtěl vědět,“ připustil Ron, „Co ti chtěl, zlato?“
Dívka mu však neodpověděla.
„Hermi? Posloucháš mě?“
„Jo jsem tady.“
„A?“
„ Nevím.“
„No, něco ti přeci říkal, ne?“
„To máš pravdu… musím si to nejdřív v hlavě urovnat,“ pokusila se zahrát celou věc do outu.
„Něco vážného?“
„Prosím tě, neptej se,“ dokončila Hermiona a následovala Harryho příkladu v opuštění komnaty.
„Počkej, to už má být dneska jako konec?“ pronesl nějaký hlas z davu.
„Jestli budeš chtít, Rone, ještě dneska pokračovat, tak můžeš,“ a bez dalších slov za sebou zavřela dveře.
„Tak to jsme se moc nedozvěděli,“ konstatoval Thomas.
„Víte někdo, kdo by to mohl být… myslím toho chlápka,“ zeptal se davu Ron.
Místností to hlasitě zašumělo, ale žádná konkrétní odpověď se nedostavila.
„No Smrtijed to podle všeho nebyl,“ zapojil se Neville.
„Vůbec nevím, co si o tom mám myslet, ale nelíbí se mi to.“
„Máme ještě hodně času, měli bychom ho využít,“ připomněl Dean.
„Ty chceš pokračovat?“ pozvedl obočí Ron.
„Neříkám, že mě nezajímá, kdo to byl… je tady ale hodně lidí, kteří se na turnaj těší, takže bychom měli trénovat co nejvíc a teď když tu není Potter…“
„Hele nezatahuj do toho, že chodí s Ginny.“
„Já to do toho nezatahuju, jenom říkám, že se na nás vykašlal, když sme to potřebovali nejvíc.“
„Dělá něco daleko důležitějšího, než aby… ale to je jedno. Vraťme se tedy k tréninku,“ utl debatu Weasley.
Musel ji vidět. Byl si jist, že bude v pořádku… ale stejně. Přemisťovat se nechtěl. Již takto měl štěstí, že ho nikdo neviděl. Tak jen přidal do kroku. Když pomalu přicházel k ošetřovně, dorazil k němu hlas.
„Chtěla jsem se jít proletět na koštěti, aby se trochu odreagovala a nabrala síly. Nějak se mi to ale nepovedlo. Nevím, jak je to možné, ale i když jsem kroužila kolem Zapovězeného lesa, z ničehož nic se tam objevili Mozkomorové. Chtěla jsem jim uletět, ale bylo jich moc. Nemohla jsem nic udělat. Na famfrpálovém hřišti jsem se snesla k zemi. Vyčarovala jsem patrona, ale bylo jich opravdu hodně. A pak jsem omdlela. Dál mám celé jako v mlze. Vím, že se tam někdo objevil. Nemohla jsem pořádně vnímat. Všude byli Mozkomorové. Myslela jsem, že je to moje poslední chvilka. Z ničeho nic mě ale dva zvedli a odnesli k tomu muži. Vypadalo to, že si s jedním z nich povídá. Poté si pamatuji jenom světlo.“
„Bylo to od tebe hodně nezodpovědné,“ kárala ji paní Weasleyová.
„Já ale musela, mami. Už mi z těch všech četných myšlenek kolem Harryo málem praskla hlava. Kde vůbec je?“
Zpoza přivřených dveří se náhle rozprostilo ticho. Mladý Potter, který stál jen několik málo kroků od nich, se zastavil.
„Stalo se něco?“ zajímala se dívka.
„Ne. Je v pořádku,“ ujistil ji Lupin, „Poslal jsem mu zprávu, co se ti stalo. Měl by se tu objevit každou chvíli.“
„On odešel?“
„Nemohli jsme ho tady udržet. Říkal, že se chce podívat, co zbylo ze Siriova domu.“
„Šel s ním někdo? Co když se mu tam něco stane? Smrtijedi přeci tam už přeci byli.“
„Ginny, neboj se. Šel s ním Aberforth a Pošuk Moody. Bude v pořádku.“
„Reme, řekni mi, kam na ty výmluvy chodíš. To sis připravoval dopředu?“ řekl pobaveně polohlasem Harry.
„Doufám… Kdo mě tam odsud vůbec dostal?“
„A teď ste namydlený, co chlapi?“ neodpustil si mladík jadrnou poznámku.
„No… ehm… prostě… v půlce schůze se najednou objevila Elizabeth, že ses prý ztratila. Když jsme se dostali do Bradavic, viděli jsme, co sedělo. Vyčarovali jsme patrony a dál už to znáš.“
Harry si musel dát ruku před pusu, aby nevyprskl smíchy.
„Já jsem se ale…“
Ginniny výtka se začala vytrácet pod klapotem bot o podlahu. Než se mohl zcela ukrýt do bezpečného stínu, jelikož do chodby dopadaly paprsky z ošetřovny, vzhlédl. Rázem dostal šok, který mu málem zastavil srdce. Kráčela k němu dívka. Osvětlovala ji pouze vlastní hůlka. Krásná a povědomá. Známá tvář. Známá postava. Před očima se mu objevila scéna z Nebelvírova pohřbu.
„Row,“ uniklo mu z úst.
Dívka se zastavila. Vyděšeně se rozhlédla kolem. Jako ve snu udělal dva kroky dopředu. Pak si Elizabeth všimla siluety před sebou a namířila na ni hůlku. Vydal se k ní. Zář jej začala vytrhávat ze spáru tmy. Zastavil se asi metr před ní. Párkrát zamrkala. Svou dlaní mu začala obkreslovat tvář.
„Godricu,“ zašeptala do ticha.
Místo jakéhokoliv přitakání ji prudce objal.
„Myslela jsem, že… že… nemyslela jsem, že tě ještě někdy uvidím.“
„To já taky,“ opáčil Harry polohlasně.
„Chyběl jsi mi.“
„Nedokážeš si představit, jak ty mě.“
„Je vůbec tam uvnitř?“
„Koho myslíš?“
„Harryho?“
„Ale to víš, že tady sem. Mám akorát jeho podobu a vzpomínky. To je vše.“
„Tohle bychom měli probrat někde jinde,“ a natáhla k němu ruku.
Přijal ji. Vedla jej. Bez jediného slova došli až k chrliči, který střežil vchod do ředitelny. Dívka se jej dotkla a na zlomek vteřiny byla chodba ozářena sytě modrým světlem. Pak se chrlič zasunul do zdi a odkryl tak temnou chodbu. Prošli skrz. S každým krokem se po stěnách zapalovaly pochodně, které jim osvětlovaly cestu. Nešli dlouho. Za několik málo okamžiků, přišli před čtyři dveře. Na třech byl znak. Když přišel blíž, uviděl na prvních jezevce. Popošel k dalším, ale ty byly téměř hladké. Po přesunu k třetím uzřel havrana a na posledních byl lev.
„Pane bože,“ pronesl Harry a pohladil Nebelvírův symbol… svůj symbol, „Je to tak dávno.“
„Ano, zdá se být.“
Nejdřív instinktivně šáhl rukou do míst, kde by měla být klika, ale promáchl.
„Je to nezvyk,“ pronesl na svou obhajobu a přitiskl dlaň na symbol.
Nejdřív byl ozářen zlatým paprskem a pak se dveře otevřely. Ihned ho do očí udeřilo světlo, proudící do obrovského pokoje skrz veliké gotické okno naproti dveřím. Pod ním byl masivní, dřevěný stůl a v kalamáři bylo zapíchnuté paví pero. U stěny velký divan pokryt červenou kůží. Několik křesel, které ho skvěle doplňovali a oválný konferenční stolek. Na konec tam byla dvoulůžková postel s nebesy. Z části ji zakrývaly zlaté závěsy, stejně tak jako okno. Mladý Potter vešel udiveně dovnitř. Elizabeth hned za ním. Chvíli se rozhlížel, jako by nic z toho nepoznával, po pár sekundách se mu ale rozsvítilo. Pohybem ruky jí nabídl místo na sofá a sám se usadil do pohodlného křesla.
„Věděla jsem, že se to stane,“ začala dívka a se šťastnou tváří pozorovala Harryho.
„Věděla?“
„Ano. Hned jak jsem se stala tím, čím jsem teď. Nenech se ale oklamat. Já takhle vypadala pořád. To jenom ty jsi se změnil.“
„Dost mě vytočilo, že mi to neřekl předem.“
„Ale to jsme odbočili, v tu noc, když jsi měl pohřeb…
„…ukázal mi to. Já tam byl. Ale uniká mi, jak jsi mohla dostat její moc, když Talentus je možný jenom v mém rodě?“
„To, co se stalo mě, nebyl Talentus. Tady došlo k předání síly. U Talentu dochází pouze k propůjčení. Vždyť to sám víš, že když jsi takhle obdaroval svého syna, tak poté, co zemřel, se ti schopnosti vrátily.“
„To je pravda.“
„Já jsem tady z jiné příčiny. Nemusím ti říkat, že sliby a přísahy, pokud jsou myšleny vážně, daly by se přirovnat k životním milníkům. A proto jsme tady. Dlouho mi trvalo, než sem přišla na to, proč zrovna teď a ne před sto padesáti lety.“
„Voldemort nemá potomka, a pokud ano, o čemž dost pochybuju, tak o něm nikdo kromě něho neví.“
„Takže teď opravdu můžeme naší přísahu dodržet… Víš, potom co tě zabil, hledali jsme ho všude, ale jakoby se propadl do země. Občas k nám dorazily zprávy, že se skrývá na nějakém absolutně nemožném místě… Nikdy se to ale nepotvrdilo.“
„Tím se netrap. Není to vaše vina, co se stalo. Za tohle si můžu sám. Pokud bych se tenkrát nechtěl vrátit do Godricova dolu,“ nad zbytkem věty mávl rukou, „To, co mě znepokojuje, je ovšem to, že to není ani dvacet čtyři hodin, co se to stalo a už o Nebelvírovi mluvím jako o sobě samém.“
„To se mi taky stávalo. Ale postupem času si na to zvykneš.“
„A to se ti povedlo jak?“
„Prostě její vzpomínky beru jako svou součást, ale nezabývám se jimi.“
„Před chvíli jsi ale mluvila stejně jako já.“
„Hm… To se mi občas stává, ale zkouším to vynechávat. Ono totiž nevypadá dobře, když takhle mluvím před ostatními, kteří nevědí, o co jde.“
„Cože? Tys to nikomu neřekla?“
„Ne. A ty bys měl udělat to samé. Nemůžeš své schopnosti na plno ukazovat na veřejnosti. Měj na paměti, že jakmile by se to dozvěděli, asi by tak naše soukromí padlo.“
„No vidíš, na Holoubkovou jsem úplně zapomněl.“
„Co jsem slyšela, tak ti dělala ze života docela peklo, tak by nebylo dobrý, abys jí dával možnosti, o čem by mohla psát.“
„Já ale vidím, že mě někdo vytočí a nebudu za sebe ručit.“
„Tak se musíš ovládat. Pokud bys ho spálil na uhel, tak by šlo asi těžko někomu vysvětlovat, že ses neunesl.“
„To je fakt.“
„Měj na paměti, že čím větší máš moc, tím větší na tobě leží zodpovědnost. Nehledě na to, že se tě Voldemort bude snažit zbavit daleko zákeřněji než doposud.“
„To jako třeba, že by očaroval někoho, kdo by se sem dostal a propíchl mě kuchyňským nožem? Tomu nevěřím.“
„Jestli se vrátíš do školy, tak budeš muset spát ve společence a tam je hodně lidí, který by šlo očarovat.“
„Ale proč bych měl být ve společence, když mé místo je tady?“
„Vždyť jsem to teď říkala. Nikdo se nesmí dozvědět, co jsme zač a pokud nebudeš přespávat ve své posteli, ale tady, tak to bude pár lidem hodně podezřelí.“
„Řekni mi tedy, co z toho mám?“ rozlil se Harrymu na tváři nucený úsměv, „Stejně tu moc používat nemůžu. A jako, jestli mám svojí novou podobu používat jako kočkolap…“ nad zbytek věty mávl rukou.
„To je právě ta velká zodpovědnost. Nehledě na to, že pokud se vrátíš…“
„Já se sem vrátit musím. Za poslední měsíc jsem Ginny třikrát zachraňoval z druhýho břehu a to ještě díky tomu, že jsem byl blízko. Nechci, aby se jednou mezi dveřma objevil Remus, že je mrtvá.“
„Je dobře, že to chceš udělat, ona by si teď ovšem už pomohla sama. Sice by trvalo delší dobu, než by na tom byla stejně jako předtím, ale pak by ses o ní nemusel bát.“
„Co tím chceš říct?“
„Já myslela, že sis toho všiml hned, když jsi říkal, žes na tom pohřbu byl.“
„A čeho že jsem si měl všimnout?“
„Ginny není Weasleyová.“
„Jak jako nemůže být Weasleyová?“
„Mrzimor má s Weasleyovic pranic společného. Když jsem přišla na to, že se u mě začínají objevovat schopnosti zakladatelky Havraspáru…“
„Počkej. Začínají objevovat?“
„Ano, začínají. Co se ti na tom zdá divné?“
„No, já své schopnosti dostal najednou, pokud neberu Talentus.“
„Tak to ti závidím. U mě se to projevovalo postupně a to zcela ještě všechno neovládám. Jestli to u ní bude stejné jako u mě, tak záleží jenom na ní, kdy to začne pozorovat.“
„Tak to sem asi úplně blbej. Jak to může na ní záležet. To co mi Godric předal… vidíš, už se to odnaučuju… jsem nijak nedokázal ovlivnit.“
„Ehm, jak bych ti to řekla, u mě se to začalo projevovat až po… prostě potom, co jsem se prvně milovala. Zřejmě od Roweny nějaká pojistka ohledně věku.“
„To je směšný.“
„Právě proto ti říkám, že to záleží na ní. Pokud je ještě…“
„Není.“
„Víš to urči…“
„Jo,“ řekl dotčeně mladík.
„A kdy že…“
„Sakra, nechceš ještě vědět, jak dlouho a jakou polohu?“
„Promiň. Takhle jsem to…“
„O prázdninách. Stačí?“
„Jo.“
„Příště se tak debilně neptej.“
„No, to by se jí to už mělo začít projevovat. Já ale zatím nic nepozorovala. Dost mě mate, že její symbol tady je, tudíž by ty schopnosti už měla mít.“
„Hm… Ale radši se vrať k té myšlence, že Ginny nepatří do Weasleyovic rodiny.“
„Aha, jo. Její praví rodiče jsou Amara Bowellová-Merserová a Robert Merser. Když mě přijali do Řádu, začala jsem pátrat po všem, co by mi pomohlo v hledání Helgy. Jakmile jsem se prvně potkala s Ginny… věděla jsem, že už dál hledat nemusím, ale přesto jsem zašla do Komnaty nejvyšší potřeby. Musela jsem to vidět černé na bílém. Ne, že se Weasleyů a Helgy nikdy nespojily, ale navíc Ginny byla zapsána, jak jedno z početné hromady Weasleyových dětí, tak i jako poslední z Mrzimoru. Pořád mi to šrotovalo. Nemohla jsem kvůli tomu několikrát spát. Tak jakmile se stalo veřejným tajemstvím, že je na Ústředí něco, co ti propůjčovalo schopnost vidět jak do budoucnosti, tak i minulosti, chtěla jsem to zkusit. Měla jsem štěstí, že to nebylo nijak zabezpečené. Z celého srdce jsem chtěla vidět, proč… a taky se mi to povedlo… Několik let byla Amanda a její manžel neustálým terčem Mozkomorských útoků. Když ale otěhotněla, útoky se zmnohonásobily. Věděla, že je dědičkou Mrzimoru, o čem ovšem vůbec netušila, byl slib, který zavazoval Rowenu a Helgu pomoci Godricovi zabít posledního z rodu Zmiozelova. Jako každá matka, chtěla své dítě ochránit, a proto jednoho dne odcestovali do Anglie. Samozřejmě tajně. Setkali se s Albem, jako představitelem Nebelvíra To on jim poradil lest, jakým mohli následníka tak mocného rodu uchovat v bezpečí. Jediný, kdo o tom věděl, byli oni tři a manželé Wealeyovi. Možná, kvůli právě skončené válce proti Voldemortovi, možná kvůli Mollyně touze po dceři, na to kývla. Albus ji očaroval tak, že opravdu vypadalo, že je v jiném stavu. Celou tu dobu úspěšně předstírala těhotenství. Nikdo na to, díky Robertově profesi, jelikož byl léčitel, a tak vlastně všemi těmi imaginárními vyšetřeními prošla, nepřišel. Molly měla podle všeho rodit doma, ale jak vím, nic takového se nestalo. A když se narodila Ginny, ihned ji dali Weasleyovým. Albus jim změnil paměť a postaral se o všechny potřebné dokumenty… Co bylo dál už nevím. Víc se mi shlédnout nepodařilo.“
„A kde jsou Amara s Robertem?“ promluvil Harry po chvíli ticha.
„Zemřeli před patnácti lety.“
„Jak?“
„Mozkomorové… Pokoušeli zapadnout do mudlovského světa. Docela se jim to i dařilo, ale pak… Celou tu dubu nekouzlili. Nebylo možné, aby se ubránili.“
„Chtěla bych tě o něco požádat,“ pokračovala Elizabeth, „Nikomu to neříkej. Zvlášť ne Ginny.“
„Počkej, proč by to neměla vědět?“
„Zaprvé by ti asi jenom těžko uvěřila, ale hlavně… teď má milující rodiče. Bratry, kteří by pro ni udělali vše, má tebe. Je svým způsobem šťastná. A tak by to taky mělo zůstat. Nech jí v té sladké nevědomosti. Ať aspoň někdo má normální dětství.“
Harry v jejím hlase zaslechl náznak závisti, ale nechtěl se jí ptát. Pokud bude chtít, tak mu to řekne sama.
„A pokud se teda budeš vracet do školy,“ změnila téma dívka, „Měl bys asi vědět, že famfrpálové zápasy se nekonají,“ mladý Potter na ni nevěřícně vyvalil oči, „Je tu ale hodně lidí, kteří se to pokouší nějak změnit. Ne, že sama bych se nějak angažovala, já nehraju… Myslím však, že bys to měl vědět. A teď, proč ti to povídám. Kvůli nebezpečí ze strany Voldemorta, se založil nový předmět…“
„Já vím. Souboje.“
„Správně, je vidět, že máš nějaké ty informace.“
„Sice málo, ale něco vím.“
„Jeho vedlejší smysl je v tom, že nás má připravit na turnaj, který už probíhá. No probíhá… probíhá zatím jenom zápis. Funguje vlastně, jako takové oficiální tréninky. Je to totiž turnaj v soubojích. A to jak jednotlivců, týmů, tak i prestižní mezi kolejové kategorie… Nepochybuju, že se taky přihlásíš. Aspoň do té prvních. Do té druhé jsi volen profesorem, který tvou kolej zastupuje. Musíš ale dávat pozor, co všechno tam budeš provádět. Pamatuj, nic, co by na nás mohlo přivolat pozornost.“
„A že jsem tak smělý, ty soutěžíš?“
„Samozřejmě. V obou kategoriích.“
„Tady si chce asi někdo šplhnout u profesorů, co?“ rýpl si Harry.
„To bych neřekla. Prostě mě to baví. Jo a abych nezapomněla, tak ten kdo vyhraje kategorii jednotlivců, tak má přední možnost nastoupit na bystrozorský výcvik.“
„Takže se uvidíme ve finále,“ pronesl sebevědomě mladík.
„Jak tak koukám, tak to pořád nechápeš,“ upozornila jej Elizabeth, „Nesmíš používat nic z toho, co jsi se za posledních několik týdnů naučil. A tím myslím jak to, co ti dal Godric, tak i to, co jsi dostal při Talentu.“
„Jak by ale někdo mohl přijít na to, jakou mám moc, když zrovna někoho neusmažím za živa.“
„Harry, podívej se na to jednoduše. Já to po tobě nechci. Já ti to oznamuji. Prostě to takhle budeš muset udělat.“
„Hele, tohle s tím nařizováním na mě zkoušela před chvílí McGonagallová a poslal jsem ji do… však ty víš kam.“
„Nic ti nenařizuji. Prostě to ber jako radu od někoho, kdo s tím žije už déle než ty.“
Po chvíli ticha, kterou Harry vyplnil urovnáváním myšlenek a všech pro i proti odpověděl: „Dobře, dobře. Budu se pokoušet chovat jako před nějakými třemi měsíci. Pokud ale někdo z ostatních na mé blízké a to i na tebe vztáhne ruku, nebudu se krotit.“
„O mě se nestarej, já si to vyřeším sama,“ zakončila Elizabeth, „Jestli mě teď omluvíš, tak půjdu vysvětlit Řádu, proč již nejsi v posteli a že ti je už dobře.“
Mladý Potter otevřel pusu a chtěl namítnout, že oni už o tom vědí, ale pak jen řekl: „Tak se měj.“
„Tak zítra se určitě uvidíme. Ahoj.“
A za dívkou se samy zavřely dveře.
„No a já bych asi mohl zajít za ředitelkou a oznámit jí tu šťastnou novinu, že se vracím pod ochranná křídla školní budovy,“ nadhodil Harry do větru a vydal se v dívčiných stopách.
Opustil svůj pokoj a šel k chrliči, který střežil vchod jak do ředitelny, tak i do komnat zakladatelů Bradavic. Louče mu osvětlovaly cestu a svým svitem odkrývaly konec chodby, který ovšem vůbec nevypadal tak, jako když vcházel v závěsu za Elizabeth. Viděl vše, co se dělo před strážcem těchto pokojů. Nebylo tam však nic, čím by se měl znepokojovat a tak šel pořád dál. Kdyby se mu světlo nezačalo vzdalovat, tak by ani nepostřehl, že již prošel skrz průchod. Na chvíli se zastavil, ale pak se otočil a šel zpět.
„Aha. A jaký je heslo se asi dozvím jak? Dobře, co takhle třeba… Brumbál. Nic, to se dalo čekat… Voldemort… super, tak ten to taky nebude… Fénixův řád… můžete mi říct, proč se s tím vůbec obtěžuju?“
S těmito slovy jej obalily ohnivý vítr a zmizel. O zlomek sekundy později již stál uprostřed ředitelny, mezi evidentně dosti zkoprnělým učitelským sborem.
„Dobrý den,“ začal zdvořile a ostatní okázale ignoroval, „Omluvte mě, že jsem sem tak vpadl, ale nikdo mi neřekl heslo. Je však dobře, že jsem vás tu, paní ředitelko, zastihl, chtěl bych vám říci, sice s trochu větším zpožděním, že do sedmého ročníku nastoupím. Do koleje jsem byl už dávno zařazen, tak myslím, že by bylo zcela zbytečné, kdybych to podstupoval znovu.“
„Co si o sobě, Pottere, vůbec myslíte?“
„No, abych řekl pravdu, tak si myslím, že mi umožníte dál studovat školu.“
„O tomto nemluvím. Vtrhnete sem uprostřed jednání a jenom tak mezi řečí mi oznámíte, že chcete dostudovat? Kdyby to bylo jen tak jednoduché. Nikdo s vámi již nepočítal.“
„Promiňte, že vám do toho zasahuji, ale říkala jste Potter,“ promluvila jedna ze dvou osob, které se také v ředitelně nacházeli.
Harry na ní spočinul zrakem. Byla to ta samá čarodějka, která upoutala jeho pohled, když před několika desítkami minut již po několikáté zachránil Ginny.
„Harry Potter,“ představil se.
„Ale vy nemůžete být Potter. Nevypadáte vůbec jako on. Nemáte ani jizvu.“
„Mohu vás ujistit slečno… slečno…“
„Promiňte,“ uvědomila si svou chybu doposud sedící žena, „Aqua Lamberová.“
Chlapec, který přežil, nad tím jen nevěřícně pozvedl obočí, ale nic neříkal.
„Slečna Lamberová převzala křeslo učitele Obrany proti černé magii po profesoru Snapovi,“ vysvětlila ředitelka.
„Tak to vy jste ta úžasná profesorka, o které mi Hermiona vyprávěla.“
„Hermiona? A tak, vy myslíte zajisté slečnu Grangerovou.“
Když to ale profesorka pronesla, začala se Harrymu vztekem klepat ruka.
„A myslím, že vám Cho Changovou představovat nemusím,“ přehodila rychle McGonagallová téma na druhou kolej.
„Ahoj, Cho.“
„Lepší by bylo, profesorko Changová,“ doporučila ředitelka.
„Ale to je v pořádku Minervo… co se to s tebou stalo Harry?“
„To je na dlouhé vyprávění.“
„Můžeš začít, myslím, že nejsem sama, kdo by to tu rád slyšel.“
„Cho, pokud dovolíš,“ řekl důrazně mladík, „Jsou jisté věci, které přede mnou byly celý život tajeny, tak tohle s dovolením zase zatajím já.“
„Tak jestli mě omluvíte, již bych vás opustil,“ pokračoval.
„Ještě než odejdete, pane Pottere, měl by jste vědět jednu věc. Byl zrušen famfrpálový turnaj a místo toho jsme z ministerstva dostali příkaz udělat turnaj v soubojích.“
„Ano, o tom mi již řekla Elizabeth. Chtěl bych se přihlásit… do obou kategorií.“
„To mě sice těší, pane Potter, ale to nezávisí na vás.“
„Proč by to nemělo záležet na mě. Do kategorie jednotlivců se přeci může přihlásit kdokoliv.“
„To je sice pravda, ale ne zas tak úplná. Může se sice přihlásit každý, ale jsou tu jistá kritéria, která musí každý bez podmínek splňovat.“
„A ta jsou?“
„Výběr studentů proběhne v půlce října. Tam budete muset předvést to, co po vás bude chtěno. A na to se váže rovnou i druhá kategorie. Těch nejlepších pět z každé koleje, bude reprezentovat tu svou.“
„Mezi kolejní souboje. Také jsem o tom slyšel.“
„Jak koukám, tak vám slečna Blaireau sdělila poměrně hodně věcí.“
„Zase tak hodně ne. Ale děkuji, že jste mi to řekla. Jestli dovolíte, tak bych se nejradši vzdálil… Ano, vlastně mám ještě něco. Nevracím se kvůli touze po vzdělání, ale pouze kvůli tomu, že chci ochránit Ginny. Žádný jiný důvod k návratu nemám.“
Nezastavovali jej. Nijak mu nebránili. Prošel dveřmi, sešel po točitém schodišti a opět se ocitl v chodbě, odkud se před pár okamžiky přemístil.
Hned zamířil ke komnatě Nejvyšší potřeby. Dveře se před ním vynořily ze stěny, jakmile se přiblížil. Vstoupil. Malý pokoj s dvěma křesly, stolkem, na kterém se leskla láhev s párem skleniček a krbem, ve kterém vesele plápolal oheň a praskalo dřevo, jej překvapil svou útulností. Nikde jinde, žádné světlo, jen to, které vyzařovaly plameny, takže celé místnost měla lehce tajemný nádech. Usadil se do křesla, které bylo zády ke dveřím a nalil na dno své skleničky tenkou vrstvu naoranžovělé tekutiny. Pohrával si s ní mezi prsty, čas od času slabě ucucl a pozoroval sílu ohně, který ho uklidňoval a naplňoval vnitřní energií, stejně tak, jak to dokázal pohled na hvězdy a noční nebe bez mráčků. Nevnímal čas. Věděl však, že přijde. Znal ji moc dobře na to, aby se v takové věci zmýlil. A když dopíjel druhého panáka ohnivé whiskey, ozvalo se vrznutí dveří.
„Jste tady?“ protrhl ticho dívčí hlas.
Neodpověděl. Jen položil sklenku na stolek a dal si záležet na tom, aby tato část jeho těla byla jasně viditelná.
„Co pro mne máte za vzkaz?“
„Posaď se,“ vyzval ji Harry.
Hermiona si sedla naproti němu a ani nedutala.
„Nemusíš se bát. Pokud bych tě chtěl zabít, byla bys už dávno mrtvá… Proč jsi mi to neřekla?“
„Vám? A co jsem vám měla říct? Dnes jsem vás viděla prvně v životě.“
„O tom se dá úspěšně pochybovat. Kdy ti to Lupin řekl?“
„Nevím, o čem to mluvíte?“
„Sakra, kdy ti řekl, že si dcera Lily a Jamese.“
„C… co… co?“
„To je novina, že?“
„Jak to víte?“
„Do toho ti nic není… Od kdy to víš? A doporučuju ti nelhat.“
„Řekl mi to zhruba před rokem.“
„Před rokem, hm… a to tě nenapadlo to Harrymu říct?“
„Důrazně mě varoval před tím, aby se to nedozvěděl předčasně. Nechtěl ho tím zatěžovat. Myslel, že pokud by se to dostalo na veřejnost, tak by toho mohl Voldemort využít.“
„Debil jeden,“ vypustil mladík jednu ze svých myšlenek.
„Chtěl mu to říct, až na to bude připraven.“
„Jo, tak připravenej. Celej život žiju v tom, že všichni příbuzní jsou mrtví a on mi to chce říct, až budu připravenej nebo až budu pod drnem.“
„Promiňte, že se ptám, ale vy jste kdo?“
„Já? Já jsem tvůj bratr, sestřičko.“
Hermiona okamžitě zbledla.
„Nejsi snad ráda, že mě vidíš?“
„To nejsi ty.“
„Ale jsem. Toho jak vypadám si nevšímej,“ podle dívčina výraz ale poznal, že mu absolutně nevěří, „Ok. V den, kdy ste odjížděli do Bradavic, si vtrhla bez klepání ke mně, tedy spíš k Ronovi do pokoje a načapala nás tam, sice ne úplně in flagranti, ale moc tomu nechybělo… Nic?... Když sem za váma přišel do kupé, vystartoval po mě tvůj kluk, že mu spím se sestrou… Pořád nic?... Když sem se probral na ošetřovně, po tom jak sem zachránil Gin, položil jsem ti při tvým odchodu tři otázky. Kde se schází nová BA? Jaký byl zrovna den? A kde byly všichni členové řádu?... Stačí?“
„Harry?“
„Překvapená? Buď si jistá, že tohle není účinek Mnoholičnýho lektvaru.“
„Jak se ti to…“
„Si dneska už třetí a každýmu říkám stejnou odpověď. To tě nemusí zajímat.“
„Jak mě to nemusí zajímat? Jsem tvoje sestra. Mám právo vědět, co se stalo tak závažnýho, že ti to…“
„Nemáš,“ křikl Harry a postavil se, „Od té doby, cos mi to zatajila, nemáš. Víš vůbec, jak mi bylo?“
„Myslím, že vím,“ odpověděla Hermiona na řečnickou otázku.
„Nevíš. Celej život sem si myslel, že jediná moje rodina jsou Dursleyovi. Pak se objevil Sirius, kterýho sem ale ztratil kvůli mé blbosti. Tvojí inteligentní hlavičku, ovšem nenapadlo mi to říct, že? Proč taky. Proč by se tak měla říkat taková zpráva klukovy, kterej byl úplně na dně. On se s tím přeci nějak vyrovná.“
„Harry, pokud bych ti to mohla říct…“
„Sakra, ale tys mi to mohla říct. Pokud bys chtěla.“
„Mrzí mě to. Musíš mi to věřit. Jenže sem slíbila Removi, že ti to neřeknu.“
„No jasně. Co je v porovnání s ním tvůj bratr, že… Před rokem bych ti i uvěřil. Byla si jedna z těch, u kterých jsem neměl důvod nevěřit.“
„Myslíš, že si vymýšlím?“
„Existujou pouze tři lidi, kterým věřím. Sobě a ty další dvě tu nejsou.“
„Je mi líto, že…“
„Ale prosím tě. Mě je líto tolik věcí. Třeba to, že sem si bláhově myslel, jak se na svoje přátele můžu ve všem spolehnout.“
„To ale pořád můžeš.“
„Těžko. Removi už nevěřím ani nos mezi očima. Už dvakrát mi zapřel důležitý informace, pokud nepočítám to, že patřím do Nebelvírova rodu. Díky, ale to mi stačí. A pokud jde o tebe… Nikdy bych nic takovýho nečekal zrovna od někoho, jako si ty.“
„Harry…“
„Vždycky sem byl podstatně míň informovanej, ale teď ste to už opravdu přehnali.“
„Přísahám bohu, pokud bych ti to mohla říct, udělala bych to hned.“
„NELŽI MI,“ křikl na ní mladík a od konečků prstů směrem k ramenům se mu začal tetelit horký vzduch, „Pokud bych na nějaký věci nepřišel sám, tak byste mi je nikdy neřekli.“
„Co tady na mě křičíš? Přiznávám, měla jsem ti to říct, ale není to jenom má chyba.“
„To máš pravdu. S Lupinem sem si to už vyřídil a můžeš děkovat těm nahoře, žes u toho nebyla, protože to by asi naše přátelství zmizelo v nenávratnu.“
„Cos mu…“
„Na to se ho zeptej sama, pokud budeš chtít,“ zakončil Harry.
Došel ke krbu, ruce si opřel o římsu a zhluboka dýchal.
„Kdybych mohla udělat cokoliv, abych to napravila…“
„Jdi zpátky do věže.“
„Ne. Tohle je natolik důležitý, že to nemůžeme nechat být. Nechci, abychom okolo sebe chodili a ty byl na mě neštvaný.“
„VYPADNI,“ vybouchl mladý Potter a Hermiona byla odhozena až ke dveřím, „A buď ráda, že seš to zrovna ty, kdo mi to udělal. Kdokoliv jinej by dopad moc špatně.“
Pak zaslechl jen prásknutí dveří a osaměl.
„Tak a teď sem si proti sobě poštval jedinýho příbuznýho, kterej mi zbyl – Hele, já vůbec nevím o co jde? Zasloužila si to stejně jak Remus, možná ještě víc. Měla akorát výhodu, že přišla na řadu až druhá a to tě ještě tak nějak uklidnila Elizabeth – Hm… - Co hm…? Takhle se k sobě prostě sourozenci nechovaj. Měla ti to říct hned, jak se to dozvěděla. – Já neříkám, že neměla, ale mohl sem jí to nadnést trochu mírněji. – Kriste pane, ty si blbej. Docela se divím, jak ses mohl dostat až sem. Sám víš, jak tě nasralo, když ses to dozvěděl. A oni sou za to odpovědný. Prostě si jim, teda spíš Lupinovi, nechal pocítit, že tě to sakra vytočilo. Nevidím v tom žádnej problém. A opovaž se, teď za nima jít s prosíkem, že tě to mrzí. To bys byl za starýho blbce.“
Přešel ke stolku a nalil si panáka, kterého do sebe okamžitě obrátil. Položil skleničku a rozhlédl se kolem sebe. Ticho zažrané do zdí mu moc na náladě nepřidalo. Jen nevěřícně zakroutil hlavou a zmizel.
Prudké světlo ozářilo chodbu a zmizelo stejně rychle jako se objevilo. Mladý muž stál vzpřímeně, pohled upíral někam do tmy. Udělal první krok, ale klapnutí boty o kamennou podlahu způsobilo až příliš velký hluk. Proto zlehka došel až ke dveřím. Před několika desítkami minut mu v tom zabránila Elizabeth a hluk vycházející zevnitř, ale teď ji prostě musel vidět. Dveře se před ním otevřely a on vstoupil. Lůžka byla prázdná až na jedno. Těžko uvěřit, že na celé ošetřovně ležela jen jedna dívka. Vypadala tak spokojeně a bezstarostně, ale také zároveň velice zranitelně. Sedl si na kraj její postele a pohladil ji po vlasech. Ginny se jen zavrtěla, ale spala dál.
„Gin, probuď se,“ zkusil to Harry.
Celý pokus neměl moc valný účinek. Přesněji neměl účinek zhola žádný.
„No, Šípková Růženka asi nebudeš, že?“
„Věděla jsem, že se tady objevíš,“ odpověděl mu dívčí hlas.
Otočil se směrem ke zdroji. Elizabeth stála opřená o zeď a s pobavením v očích jej bedlivě sledovala.
„Co tady děláš?“
„Bylo mi jasné, že sem dřív nebo později zajdeš. Stejně jako já.“
„Je jí neskutečně podobná,“ připustil mladík.
„Že ano... Nic z ní ale necítím. Ona není jako já nebo ty. Ještě se to u ní nezačalo projevovat.“
„Nechce se mi čekat, kdo ví jak dlouho.“
„Časem určitě. Nevím ale, kolik toho času bude potřebovat… Sám to víš. Tys to dostal najednou. Já toto tajemství odkrývám postupně. Evidentně to bude i u ní jiné… Zítra začínáme dvouhodinovkou Obrany, pak opět dvě hodiny, tentokrát soubojů. Zbytek se dozvíš, až dostaneš rozvrh.“
„Očekával jsem, že budeme mít Obranu se Zmijozelem, ale jak tak koukám, tak jí máme s váma.“
„Proč myslíš, že nejsem ve Zmijozelu?“
„Těžko by tě Moudrej klobouk zařadil zrovna tam.“
„Abys nebyl překvapen, až tam přijedeš, bylo totiž rozhodnuto, že na Obranu a Souboje budou spojeny všechny koleje.“
„To nemůžeš myslet vážně.“
„Myslím. Ale to není všechno. Jsou spojené i ročníky. První jsou samy, což je logické, protože vůbec nic neumí. Pak jsou ale druhé a třetí, čtvrté a páté, šesté a sedmé. Chtějí tím zmenšit rozdíly mezi žáky.“
„A to mi jako řekni, kde to chtěj vyučovat?“
„Neměj strach. Já tě tam dovedu.“
„Komnata nejvyšší potřeby?“
„Ne. Docela bych se divila, kdybys tam někdy byl. Prý ta místnost měla sloužit jako sídlo Řádu, ale když jsi to vzal na sebe, tak z toho udělaly tohle… Jestli ti to nebude vadit, tak já jdu spát. Bylo toho na mě dneska moc.“
„V pořádku. Klidně běž.“
„Tak zítra.“
Harry jen kývl hlavou na pozdrav a dále si jí nevšímal. Měl nutkání Ginny vzbudit. Říct jí vše, co měl na srdci. Osud však rozhodl za něj. Ještě nějakou dobu dívku sledoval, než slezl z její postele a odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře ošetřovny, udělal pár kroků, obalil jej ohnivý závoj a on se přemístil do svého pokoje, kde padl do postele a po několika málo minutách usnul jako špalek.
Probudily jej sluneční parpsky, pronikající skrz okno a osvětlující celý pokoj.
„Ježiši,“ ulevil si Harry a promnul si oči, „Takhle to dopadá, když si někdo nezatáhne závěs.“
Zvedl se z postele, ale při prvním kroku zakopl o svůj kufr.
„Do pr… a jak se sem dostalo tohle.“
Kručení v břiše mu však další myšlenky na kletí zahnalo a oznámilo nutnou potřebu organismu. Aniž by nad tím přemýšlel, vydal se do velké síně na snídani. Zastavil jej však pohled do velkého zrcadla, visícího hned vedle šatní skříně.
„Jo, já zapomněl… s těma vlasama by ale chtělo něco udělat. Takhle přeci nemůžu mezi lidi,“ konstatoval mladík a pokoušel se nějak rozplést zakončené lokny.
„No a v tomhle oblečení tam už vůbec nemůžu.“
A měl pravdu. Kožený plášť byl notně pomačkán, stejně jako kalhoty a bílá saténová košile. Z pozorování sebe sama jej vytrhl záblesk modrého světla. Mladík pokynul rukou směrem ke dveřím a ty se otevřely.
„No jsem ráda, že už jsi vzhůru,“ začala hned Elizabeth „Máme nejvyšší čas. Tady máš nějakou snídani.“
„Jo, díky. Jenom by mě zajímalo, jak si to vynesla z Velké síně?“
„Nijak. Tohle je přímo z kuchyně.“
„Tak to jo,“ konstatoval Harry a hned se pustil do toastů.
Když dojedl, nechal zmizet tác a pronesl otázku, která mu vrtala v hlavě: „Kolik máme ještě času? Potřeboval bych si dát sprchu.“
„Hodina začíná za třicet minut, takže jestli chceš,“ řekla dívka a přešla ke dveřím, které byly necelé dva metry od mudlovského obrazu Godrica Nebelvíra v životní velikosti, „Jak tak koukám, tak už jsi zapomněl.“
„Asi jo, ale ty nezapomínáš vůbec, že?“ připustil mladý Potter a následoval dívku.
„Jak na co.“
„Ještě jsem si vzpomněl. Nemáš náhodou něco na vlasy. Tyhle budou potřebovat asi extra péči.“
„Jasně, hned jsem tu.“
A jak řekla, tak se taky stalo. Za několik sekund se vracela s kamennou miskou v rukou. Harry při pohledu do jejího obsahu jen nevěřícně zvedl obočí, jelikož se to nějakému šamponu podobalo stěží.
„Nekoukej na to jako sůva z nudlí. Tohle je rodinný recept. Jak šampon, tak i kondicionér.“
„Aha, no… tak díky.“
A s pochybovačným výrazem v očích prošel dveřmi. Bílý mramor, zrcadla místo stropu, vana vložená do země, sprcha a umyvadlo vystupující ze zdi. Velice luxusní, ale decentně vybavená. Nikde neviděl žádné spoje. Jako by byla celá místnost vyrobena z jednoho kusu. Svlékl se a pustil na sebe očistný proud vody, unášející starosti a pach dnů minulých. Po asi dvaceti minutách opouštěl koupelnu s ručníkem kolem pasu, kartáčem na vlasy, kterým si svou hřívu rozčesával a přes předloktí přehozené oblečení. Elizabeth seděla v křesle a nervózně poklepávala prsty o stůl.
„Děje se něco?“ optal se Harry, ale sám tomu nepřikládal váhu.
„Jo, za deset minut začíná hodina a ty jsi oblečenej jenom v ručníku.“
„Hm... já zapomněl.“
Přišel ke svému kufru a vyndal z nejlépe vyhlížející školní hábit.
„No, doufám, že to prozatím bude stačit, potom si budu muset dojít nějaký koupit na Příčnou ulici… jestli mě teda teď na chvíli omluvíš?“
Následně se s „použitelným“ oblečením vrátil do koupelny. Než byste stačili říct švec, už vycházel ven v trochu ošoupaném nebelvírském hábitu.
„Tak můžeme jít. Jenom doufám, že si dobře pamatuješ cestu.“
„Žádný strach,“ prohlásila Elizabeth a štrádovala si to pryč z místnosti, „Doufám, že to stihneme, nechtěla bych kvůli tobě mojí kolej připravit o body.“
„Prosím tě, o nic ji nepřipravíš,“ zakončil Harry a následoval ji.
Prošli kamenným chrličem a za zvuku kroků i pobíhání ostatních studentů sešli celým hradem až do sklepení. Minuli učebnu lektvarů. Pokračovali zhruba sto metrů dlouhou chodbou, pak zahnuli ostře vpravo. Prošli kamennou zdí, která evidentně měla chránit vstup, po točitých schodech sestoupili několik pater, až narazili na odpočívadlo a na něm právě se zavírající dveře.
„Tak jsme tady. Lamberová bude docela naštvaná. Na začátku totiž vždycky věnuje nějakou dobu opakování minulé látky, tudíž se připrav na to, že si nás oba proklepne,“ upozornila dívka.
„V tom by přeci neměl být problém,“ konstatoval Harry.
„Nezapomeň, co jsem ti říkala. Žádný používání vyšší magie.“
„No dobře, no. Ale doufám, že jsi si vědomá toho, jak budu mít zkaženej den.“
„Jo, jsem. Taky to nedělám ráda, hrát si na průměrnou žačku, ale jsou v tom vyšší zájmy,“ a s těmito slovy vstoupila do učebny.
Třída měla zhruba rozměry Velké síně. V jedné polovině byly lavice s katedrou a ta druhá byla zřejmě vyhrazena pro názorné ukázky, které prý ve výuce převažovaly. Celou místnost lemovaly meče, štíty, halapartny a další všelijaké zbraně, držící nějakou silou na zdech.
„Odpusťte, paní profesorko, ale tak trochu jsme zaspali,“ omluvila se hned Elizabeth.
Jakmile to ale dořekla, propukla celé třída v hurónský smích. Lamberová si však jedním přísným pohledem zjednala klid.
„Lepší výmluvu si fakt říct nemohla,“ šeptl jí do ucha Harry a rozhlédl se po volných místech.
„Děkuji, slečno Blaireau, za ranní rozptýlení. Kvůli vašemu pozdnímu příchodu strhávám jak Nebelvíru, tak i Havraspáru deset bodů. A teď buďte tak laskavi a najděte si nějaké místo.“
Rychle přelétly místnost očima. Pár posledních lavic bylo prázdných. Harry už ani nevnímal ty všetečné otázky týkající ho jako, pořád ještě, člověka, kterého tu nikdo neznal. Do jedné si sedli a tvářili se, že je právě vykládaná látka děsně zajímá.
„Viděl jsi Hermonin výraz, když jsi řekla, že JSME zaspali? Pokud by mohla, tak jsem už desetkrát mrtvej.“
„A to jsem jako měla říct… Padron, ale tady přítomný Harry Potter si ještě musel dát ranní koupel a proto jsme přišli pozdě?“
„To asi ne, protože by se hned evokovala otázka, proč jsi přišla pozdě ty, když sprchu jsem si dával jenom já.“
„Dobře, ale teď toho nech.“
„…k další látce, chci, abyste všichni, jak jste tady, předvedli, že bezpečně ovládáte tuto.“
„A, paní profesorko, jestli bych se mohla zeptat, co budeme brát po Zakázaných kletbách?“ nedokázala Hermiona svou nedočkavost ovládnou.
„To je poněkud předčasné, slečno Grangerová. Napřed ukončíme tento tématický okruh a pak začneme další. Zatím jsou vaše znalosti pouze teoretické, je pravda, že u některých i praktické,“ a střelila pohledem po těch, jejichž rodiče byly zapleteny se Smrtijedy, „Samozřejmě po vás nemohu chtít, abyste se zde učili používat kletu Cruciatus nebo dokonce tu smrtící. Chci po vás, abyste měli vaši mysl neustále připravenou proti útoky kletby Imperius. Mnozí sice namítáte, že je to porušování kouzelnických zákonů, ale mohu vás ujistit, že samotný Ministr kouzel nám povolil tyto praktiky, jelikož mu již bylo proti srsti slýchat o zdržených Smrtijedů že byly pod účinkem této kletby. Ano, těžko se to říká, ale nikdo z vás nemá takovou sílu jako Voldemort. Proto se musíte v této kouzelnické disciplíně zdokonalit na nejvyšší míru. Pokud jste všichni poctivě trénovali a teď nemám na mysli, používání kletby na někom dalším, Zmijozelští, nevidím nic na tom, kdybychom si to vyzkoušeli okamžitě. Již jste dokázali, že je ve vašich silách odrazit plánovaný úder. Teď to zkusíme jinak. Vyberu dva z vás… Nemusíte se bát, na všechny se dostane… A ti proti sobě svedou souboj. Bude jenom na nich, kdy tuto kletbu použijí. Možná se vám zdá, že je to úplně stejné jako to, co jsme dělali před několika dny. Není tomu tak. Teď se budete muset navíc bránit dalším kouzlům. Bude to daleko víc náročné.“
„To bych rád viděl,“ zaslechl Harry šepot, který mu byl sakra povědomý, „Otec mě na tuto kletbu připravoval mockrát.“
„Jestli máte něco proti, pane Malfoyi, tak nám to můžete jít předvést,“ vyzvala Lamberová mladíka, který seděl jen pár lavic před ní.
„To si ze mě snad děláš prdel,“ utrhl se mladý Potter na svou sousedku, „Můžeš mi říct, jak je možný, že ho přijali zpátky.“
„Sakra, Harry, tiš se.“
„O tomhle si ještě s McGonagallovou promluvím.“
„Tato věc je již dlouho vyřešena, pane Pottere. A teď, jestli byste byl tak laskav, pojďte dělat panu Malfoyovi soupeře.“
Jakmile to však řekla, upřela se na Harryho pozornost celé třídy. Nevěřícně jej pozorovali. Jako by jim slova docházela poněkud pomaleji.
„Jemu? Klidně čtyřikrát,“ konstatoval Harry a s vražedným výrazem došel ke zkoprněnému blonďákovi, „Tak Malfoyi pohyb.“
Dracovi chvíli trvalo, než vlastně pochopil, o co jde, „Pottere?“
„Nezdržuj to. Mám tě rád ještě míň než ty mě, ale souboj s tebou neodmítnu.“
„Tady ale nejde o souboj,“ vložila se do toho profesorka Lamberová, „Pokud byste mě poslouchal a nepovídal si se slečnou Blaireau, tak chci vědět, jak moc jste připraveni čelit kletbě Imperius v souboji.“
„Jo, pardon, já zapomněl.“
Harry si tedy stoupl do volného prostoru za katedrou a čekal na svého soka. Ten přišel s hlavou vzpřímenou, ale bylo na mě znatelně vidět, že před pár okamžiky zažil opravdu velký šok.
„Tak začněme… 3… 2… 1,“ odpočítala profesorka a místo následující nuly jí z hůlky vytryskla sprška zlatých jisker.
„Impedimenta,“ křikl Malfoy, který se již evidentně probral.
Chlapec, který přežil, uhnul o dva kroky doprava, kouzlo jej minulo, ale sám oplatil stejnou mincí.
„Protego.“
Než se však mohl před Dracem zcela rozvinout mlžný opar, kouzlo jej zasáhlo a odhodilo několik metrů zpět.
„Vstávej, přeci tě to nerozhodí,“ snažil se jej motivovat mladý Potter.
„Mdloby na tebe.“
„Galatus.“
Obě kouzla se o sebe otřela a minula své cíle zhruba o metr.
„Expelliarmus.“
Harry však neverbálně vytvořil štít, který kouzlo přeposlal zpět. Malfoy to evidentně nečekal, jelikož mu hůlka vylétla z ruky a dopadla někam za něj.
„Imperio,“ pronesl klidně Harry ve velké víře k této kletbě.
Blonďákovi se na tváři rozhostil onen nepřítomný výraz, který značil jediné. Následně si Chlapec, který přežil, přivolal jednu z dýk, která byla na zdi učebny a hodil ji Dracovi k nohám. Ten ji zvedl a přiložil k hrdlu.
„Dost,“ přerušila jeho počínání Lamberová.
„Jak si přejete.“
Draco Malfoy upustil bodnou zbraň a probral se.
„Jste v pořádku, pane Malfoyi?“
„To ti nedaruju, Pottere.“
„Hele, Dracoušku, bejt tebou tak sedím na prdeli jak malinkej, jo?“
Blonďák si však přivolal hůlku a s výrazem šílence křikl: „Imperio.“
Harry sice cítil účinky kletby, ale vůbec nic to s ním nedělalo. Jen stál na místě a smál se do útočníkova obličeje. Za pár vteřin ho neverbálním kouzlem odhodil na blízkou zeď a přivolal si jeho hůlku.
„Seš máslo Malfoyi,“ zakončil mladý Potter, „Mohu si teď již sednout, paní profesorko?“
„Ano jistě.“
Tak se také stalo. Za neustále ještě udivených pohledů celého šestého a sedmého ročníku se posadil vedle Elizabeth.
„Ty ses asi zbláznil,“ plísnila ho hned polohlasně.
„Proč?“
„Cos to tam prováděl?“
„Nic, jenom sem si s ním tak trochu hrál.“
„To tu viděli asi všichni. Mohlo se mu něco…“
„Nemohlo. Kdybych ho chtěl zabít TEĎ tak ho usmažím, jakmile bych ho uviděl.“
„Sakra, Harry… pochop, že nemůžeš s každým potomkem Smrtijedů nakládat stejně, jako s jejich rodiči.“
„A proč ne. Hele, on je zodpovědnej za smrt Brumbála. Měl už dávno ležet bradou vzhůru.“
„Jenomže neleží. Budeš se s tím muset smířit nebo si zajdi za Minervou, ale pochybuju o tom, že by ho kvůli tobě vyloučila ne-li, že by ho dokonce poslala do Azkabanu.“
„To se ještě uvidí.“